Aby bylo minimalizováno nebezpečí, že si koupíme choulostivé nebo dědičně nemocné zvíře (přičemž mnoho dědičných nemocí se objevuje až v pozdějším věku), musíme dbát na toto:
Z hlediska genetiky jsou pracovní plemena (lovečtí, služební, tažní a závodní psi) díky lepší selekci v průměru zdravější než společenská plemena (nebo než výstavní varianty služebních plemen – typickým představitelem je německý ovčák). Jenže pracovní plemena se často méně hodí jako čistě rodinní psi. Pes potřebuje mnoho pohybu a jestliže mu nemůžete pohybové nároky splnit nebo už nejste nejmladší, je lepší dát přednost nějakému malému plemenu, které se spokojí s kratšími procházkami. Přece byste nechtěli pohybově velmi náročnému výmarskému ohaři poskytnout jen krátké procházky na samonavíjecím vodítku? Platí zásada: Čím starší či línější majitel, tím menší pes nebo pes s kratšíma nohama (kvůli krátkým nohám musí klusat i při pomalé chůzi člověka). Ovšem existují výjimky, které potvrzují pravidlo. Například malý a krátkonohý jck russell teriér je přímo hyperaktivní a vedle něj bude velký dospělý „berňáků naprostý kliďas.
Informovanost především
Pratypoví psi nemusí být bezpodmínečně dědičně nejzdravější, byli bohužel již často od své „civilizace“ podrobeni obzvlášť silné úzké příbuzenské plemenitbě (páření navzájem příbuzných zvířat za účelem upevnění nějakého znaku). Proto se ještě před pořízením psa podrobně informujte od různých zdrojů (chovatelský klub, veterinář…) o zdravotním stavu příslušného plemene a o předepsaných testech chovných zvířat na nemoci a defekty. Pak budete vědět, na co se chovatele zeptat a jaká vyšetření požadovat. Jedno je však jisté: absolutní záruku geneticky zdravého psa vám nemůže dát ani ten nejlepší chovatel, protože i divoká zvířata bez jakékoliv příbuzenské plemenitby mohou, i když zřídka, být postižena dědičným defektem. Obecně lze říci, že obzvlášť problematická jsou zejména módní plemena psů a takové plemena, která byla kdysi módní.
Pokud jste už našli chovatele a prohlížíte si vrh, je vhodné vzít s sebou zkušeného odborníka na posouzení štěňat, jestliže jste v těchto záležitostech ještě laik. Pečlivě prostudujte rodokmen. Čím méně předků se vyskytuje více než jednou (nejraději samozřejmě vůbec žádný!) a v čím vzdálenějších generacích se objevují, tím lepší jsou obecně šance na životnost a zdraví (zatímco šance na pozdějšího exteriérového šampiona podle současných kritérií by mohly být menší). V rodokmenu by se také mělo objevovat co nejvíce různých názvů chovatelských stanic, pak zvíře s jistou určitostí nepochází z liniové plemenitby (vzdálená příbuzenská plemenitba). To platí zejména v případech, pokud chcete psa později použít k chovu. Například vlastnosti dobré kondice vykazují malou dědivost, lépe se zvýší nepříbuzenskou plemenitbou.
Jaké vybrat?
Pro samotný výběr štěněte naleznete na internetu i v odborné literatuře řadu článků a návodů. Je však třeba si uvědomit, že chování psa má složky dědičnosti i prostředí (zkušenost, socializace, výchova). Pes má psychický podklad, který se skládá z pudů, citů a instinktů. Nezkušené a nevychované štěně a mladý pes má sklony poddávat se bez zábran těmto svým citům a pudům. U dospívajícího psa se však tvoří psychická nástavba – výsledek zkušenosti z různých situací (musí se podřizovat starším psům atd.). Odrostlé štěně je tedy již výsledkem svých vloh a také svých zkušeností.
V rámci určitých hranic můžeme výchovou a výcvikem vytvořit z většiny psů buď nebezpečné útočníky, nebo dobře přizpůsobivé rodinné psy. V ojedinělých případech se může člověku dokonce podařit vycvičit ze špice loveckého psa, nebo ohaře odvyknout loveckému pudu. Ale přesto platí, že specializovaná plemena na určitou činnost, budou ve svém oboru dosahovat nejlepších výsledků. Co jsme tím chtěli říci? Není vždy snadné odlišit vrozené povahové znaky od naučených. (Nejlépe se to daří u přibližně osm týdnů starých štěňat, která ještě nemají mnoho zkušeností, a proto jejich psychická nástavba ještě není zcela utvořena). Některé povahové vlastnosti a chování jsou silně ovlivňovány matkou při výchově a jsou málo dědivé. Výjimku tvoří agresivita a plachost, které jsou obě relativně vysoce dědivé. Proto pokud chcete mít pohodového nebojácného psa a vidíte, že jeho matka je plachá, existuje velká pravděpodobnost, že tuto vlastnost zdědí i její štěňata. U chovu s PP by se však měli velmi bojácní či agresivní zvířata z chovu vyřazovat.
Zdroj: Hellmuth Wachtel, Chov psů v roce 2000, vydalo nakladatelství Dona
