Zachytávám světlo v čase tak, aby čas světlu nezáviděl – ne, to nejsou moje slova, ale říkají téměř přesně to, co odedávna cítím a vlastně i to, čemu se profesně věnuji. Fotografie pro mne není pouze vymezenou plochou s myšlenkou či příběhem, ale krátce osvětleným okénkem na právě navinutém negativu. Fotografie mi vnášejí do života zvláštní pocit nejistého pořádku, trvalé nadšení spojené s hlubokou vášní a typicky mužské směřování za stále nekončícím neúplným cílem.
Asi vás zklamu – ale usměvavé rodinné portréty, rozjařené svatby nebo promoční radost úspěšných potomků ze zásady nezachytávám. Určitou dobu mi to měli za zlé i moji nejbližší, ale manželka to již dlouho zvládá k plné spokojenosti a dokonce sem-tam se právě ona věnuje i těm občasným promocím či rodinným oslavám. I proto se já mohu dlouhodobě soustředit na uměleckou fotografii a na mé oblíbené koláže. Je tedy patrné, že jsem fotograf ze staré školy, který se klidně dokáže na půl dne zavřít do tmavé komory a hledat čas a světlo…
S manželkou se známe již od střední školy a dodnes netuším, jaký záměr sledoval Osud nebo jiná vyšší moc, že nás oba tak jednoznačně svedl dohromady… Pokud máme spolu něco společného – tak je to jak přes „kopírák.“ Ale když jsme v něčem odlišní – tak je to až na samou hranu únosnosti. Bylo to již před několika lety, když jsem naznačil, že mi Praha nabízí trvalejší a výhodnější šance pro práci, a měli bychom tudíž zvážit, zda se nevyplatí uvažovat o společném přestěhování. Očekával jsem silnou odmítavou reakci, neboť žena je na naše město silně citově vázaná a nejedná se přitom jen o otázku úzkého vztahu k rodičům. K mému dokonalému překvapení mi se suchým a trochu staženým hlasem řekla, že něco podobného bude muset zvažovat i sama, neboť finanční granty, které jejich laboratoř nedávno získala umožňují spojení s pražským pracovištěm. To ovšem zásadním způsobem měnilo situaci a ulevilo se mi víc, než-li jsem dal na sobě znát. Trvalo to samozřejmě určitou dobu, ale stálo to za to, když jsme jako rodina odešli do Prahy.
Dnes tedy žijeme ve velkém městě a po několika letech jsme jej vzali plně na milost a to zejména, když ono vzalo na milost nás. Až v tom velkoměstském ruchu se plně projevilo, jakou výhodou je náš dlouholetý alternativní životní styl. Před tím nebylo lehké vysvětlovat našemu okolí, že jsme zarytí vegetariáni, i když si na to po čase naší blízcí přátelé zvykli. Zde je naprosto samozřejmé žít jinak, než se zažitým tekoucím proudem…
Mimochodem, naše vášeň pro cestování dostala naším přestěhováním další povolený doping, a tak jsme s pražským letištěm v zádech procestovali nový, a ne zrovna malý příděl dosud nepoznaných destinací. Tuto atraktivní skutečnost ocenil nejen objektiv mého fotoaparátu, ale hlavně moje inspirace. Myslím si, že za všechny ty roky úchvatných cest v nás nejvýraznější a nejcennější stopu zanechala „stará dobrá Anglie.“ Vůbec netuším proč, ale společně jsme si zamilovali dobu královny Viktorie – v dějepise základních škol označovanou jako viktoriánské období.
Když jsme s manželkou pátrali po nějakých rozumných důvodech, proč právě náš obdiv vzhlíží k 19.století a k viktoriánskému Spojenému království – upřednostnili jsme hlavně tři důvody – Oscar Wilde, Charles Darwin a fotografie. Jak jsem již naznačil ze začátku, když nás něco se ženou spojuje, tak je to vždy jak přes „kopírák.“ A v daném případě je to Oscar Wilde – my oba jeho knihy a hry milujeme již od vysoké školy, a humor, který tento utrápený a osudem zkoušený muž vytvořil, nás za každých okolností vždy osvěžoval a osvěžuje. A proč sem patří i fotografie – na to není již vlastně nutná odpověď. A proč také ještě Charles Darwin? Manželka – mimochodem výtečná bioložka – tohoto geniálního pána často vynášela do nebe více než mou maličkost, proto jsem raději v takových chvílích s tímto pánem nesoupeřil. That´s all – tedy alespoň pro tuto chvíli…
Tyto tři vzpomínané důvody se tedy podílejí na tom, že viktoriánský styl je v jistém slova smyslu favoritem a směrem, který se ženou společně vyznáváme – pokud se jedná o interiér a bydlení. Co vlastně tvoří a v čem spočívají zásady viktoriánského stylu? V podstatě se dají shrnout do jediného přídavného jména – královský – tedy styl, který v jistém slova smyslu tvoří opozici vůči minimalizmu a vizuální neokázalosti. Viktoriáni se až smrtelně rádi obklopovali masivním a pozlaceným nábytkem, drahými koberci, opulentními ornamenty, velkými zrcadly, pestrými dlaždicemi, originálními obrazy – jejich domácnosti doslova překypovaly barvami, dřevem, dekoracemi a tapetami.
Ve vnímání krásy a pohodlí té doby, sehrávaly barvy nezastupitelnou úlohu. V oblibě byly zejména teplé odstíny zemitých tónů hnědé, hnědo-červené, okrově zlaté a skořicové barvy. Ty potom nádherně kontrastovaly s cihlovými stěnami prostorných bytů a šlechtických sídel. Upřednostňováno bylo i tzv. trojbarevné schéma, kdy se používaly kontrastní barvy – od podlahy do dolní třetiny stěny, přes ozdobné lišty až po samotnou střechu.
Stěny vytvářely dominantu každé místnosti, přičemž se mnohem více tapetovalo, než-li malovalo. Tapety věrně připomínaly tkaninu a plastické vzory vystupovaly jako reliéfy. Velmi oblíbené bylo obkládání stěn dřevem, což mělo i praktický význam pro udržení tepla. A ještě k tapetám – nejčastěji byly používány velké květinové vzory, případně drobné, ale husté pravidelné vzory na jednobarevném damaškovém podkladu, kdy vzor vytvářela lesklá plocha na matném podkladu. Nikdy neomrzely také pruhy a proužky – silné i tenké.
Podlaha měla v těch dobách výjimečné postavení, neboť byla viktoriánskými osobnostmi vnímána jako „pátá stěna.“ V zásadě zde platilo nepsané pravidlo, že to co dokáže zdobit stěny našeho příbytku – dokáže zdobit i naši podlahu. Takže počínaje koberci, přes jednoduše či složitě vzorované dlaždice, až po nejrůznější druhy dřeva. Výběr byl vždy bohatý, nepřeberný a za každých okolností prvotřídní.
V dobách královny Viktorie byl nábytek kapitolou sám o sobě. Často, ve velkém množství a draze se zlatilo, a mnohdy se používala ještě dražší platina. Jednotlivé kusy se vyráběly na míru z masivního, často z exotického dřeva – vše k ještě větší slávě britského impéria. Interiéry dotvářely těžké závěsy, složité ručně vyšívané ubrusy, přehozy, krajkové ubrousky či dečky. Kombinovaly se vizuálně zajímavé textilie, takže nebylo překvapením spatřit pruhovanou látku s dvoubarevným květinovým motivem, spojeným s jednobarevným plastickým vzorem. Pokud se jedná o preferované dekory a barevnost, bylo velmi přijatelnou alternativou té doby využití šedozelené a zlatavé barvy na krémovém pozadí.
Možná to vyzní velmi neskromně, ale tento svět téměř pohádkového bydlení si nás dokonale podrobil. Musím podotknout, že to nebylo nikdy z naší strany pouze o úniku z technické pasti tohoto století a z často zbytečně rychlé a bezobsažné komunikace. Všechna ta nostalgie nám dávala šanci soustředit se na to podstatné – jeden na druhého, a ve svém principu bylo vlastně jedno, zda právě spolu mluvíme a nebo mlčíme…
Proto novou a velmi vítanou příležitostí – kde by se dal viktoriánský styl uplatnit, byl velmi dobrý nápad naší dcery, otevřít si vlastní stylovou kavárnu.
Hned na začátku jsme dceři přislíbili pomoc – popřípadě občas, neboť myšlenka opustit fotografii nebo biologii byla pro nás zcela nemyslitelná. Ve Starém městě jsme našli celkem přijatelný prostor a proto jsme vzápětí hledali někoho, kdo by nám s přeměnou na viktoriánskou kavárnu pomohl. Netrvalo to dlouho a naše rodinná přítelkyně – rovněž fotografka a malířka, nám ráda doporučila designérku paní Pavlínu Lipkovou z ORIGINE INTERIER DESIGN, realizace, návrh interiéru kaváren Praha.
S paní Lipkovou jsme si všichni tři nezvykle rychle porozuměli, neboť její vidění uměleckého ztvárnění prostoru odpovídalo i naším precizním a neodpustitelným představám. Vždyť zadání z naší strany bylo vcelku jednoznačné – viktoriánská kavárna, která bude splněním našich tužeb a vášní spojenou s dotykem příjemné nevtíravé nostalgie a dokonale pojaté pohody pro každého hosta. Těmto představám paní Lipková porozuměla do poslední tečky a hned od samého začátku přicházela s náměty, nápady a skicami, které měly pouze jedinou chybičku – velmi obtížně jsme si dokázali z té záplavy skvělých řešení vybrat…
První z obtížných zkoušek byla otázka podlahy. Zvolili jsme dubové – generacemi a civilizací ověřené a prověřené dřevo, které paní designérka navrhla namořit tmavohnědou barvou a nalakovat. Rytmickým prvkem jsou potom stěny kavárny v barvě slonové kosti. Argument je zcela jasný – v případě tmavých ploch by celý prostor vyzníval příliš chladně a zároveň by vyvolával dojem nevhodné přeplněnosti. Paní Lipková totiž již předem věděla jaký typ dekorací a doplňků chceme v kavárně využít, takže již v této fázi zvolila profesionálně čisté a předvídavě hladké řešení.
Zajímají vás dekorace? Není to příliš tradiční, ale rozhodli jsme se pro naše „vlastní domácí zásoby.“ Časné cesty do zahraničí, cestování do desítek zemí a samozřejmě náš silný vztah k britské kultuře 19. století, měly za následek, že jsme nashromáždili velké množství věcí, předmětů a dekoračních kousků. Vždy jsme si upřímně přáli nalézt adekvátní místo – a ta vzácná chvíle právě nyní nastala.
Postup při výběru byl jednoduchý – my jsme tipovali, mudrovali a paní Lipková tiše třídila, odmítala a zkušeným okem odborníka vybírala. Ukázalo se, že to byl nejlepší možný krok. Mnoho „skvělých“ předmětů proto skončilo nekompromisně v krabicích zapomnění… Zůstaly na očích pouze ty, které v sobě měly značný potenciál oslovit a disponovat duchem viktoriánského stylu.
Pokud nyní vstoupíte do naší zařízené kavárny, bude vám po chvíli jasné, že všechny její místnosti spojuje společný duch a jednotící myšlenka. Jedná se o dřevěný starožitný nábytek, obrazy a vše dotvářejí dekorace. Naše rodina si oblíbila útulnou nevelkou místnost s dvojicí antikvariátních křesel a vysokým lakovaným stolem, které se zřejmě před mnoha lety „ztratily“ z rodinného sídla zámožného viktoriánského gentlemana.
Strop zdobí něžný, ale zároveň nádherný lustr – zvonící kapkami ze skleněného křišťálu. Tuto křehkou krásu dotvářejí zlaté plošky a řada žárovek ve tvaru svíček. Lustr tak dokáže do celé místnosti přinést jedinečnou poetickou náladu – pouhým jediným stisknutím vypínače.
Již jsme také mluvili o dekoracích a jejich využití – paní Lipková vybrala mnoho pěkných kousků a rozhodla, že je vystavíme na velkých tmavohnědých policích, které budou zabírat celou stěnu. Jednalo se o nesmírně vtipné řešení, které naší rodině „docvaklo“ až po dokončení. Designérka těmito krásně zaplněnými policemi vytvořila téměř dokonalou iluzi opulentní a tehdy nekřesťansky drahé viktoriánské textilní tapety. „Zabili“ jsme tak dvě mouchy jedinou, dobře mířenou ranou. Využili jsme tak předměty plné krásných vzpomínek a emocí, které jsme za dlouhá léta nashromáždili a přitom jsme elegantně obešli ne zcela jednoduchou povinnost sehnat originální tapetu, která by stejně – tak či onak – zůstávala celé roky stejná a únavně neměnná.
Navíc díky osvětlení, police zaplněné těmito krásnými předměty mnohdy významně mrknou na naše hosty a jako by se na ně usmívaly. Najdou se mezi nimi různé předměty, jaké byste zde určitě neočekávali. Vedle sebe tu – v souladu a mírumilovně – leží vzácné a krásné knihy, porcelánové soupravy hrnečků, stříbrné příbory nebo exotikou dýchající čarovné drobnosti z Dálného východu – tedy námi procestovaného Japonska nebo Vietnamu.
Naše viktoriánská kavárna je dnes známou a vyhledávanou adresou, a za krátký čas si našla své skalní fanoušky, což nás těší dvojnásobně. Věřím, že to nevyzní marnotratně a pyšně, ale velmi rád se mezi ně budu počítat. Protože kavárna neleží daleko od našeho bytu a já rád po ránu chodím na dlouhé procházky – nikdy se nezapomenu zastavit v naší viktoriánské kavárně a vypít si zde svůj první šálek kávy. Přiznávám, že mi nejde pouze o delikátní kávu, ale zejména o zážitek, který mne sotva kdy omrzí. Tiše sedím a ke kávě slastně přikusuji naše domácí sušenky nebo skvělý zákusek, a je mi neskutečně dobře…
Někdy se mi dokonce zdá, že sedím uprostřed podzimního viktoriánského Londýna – hosté s důrazem na britský detail rozebírají věčné téma počasí, nejnovější politické a burzovní zprávy nebo množství názorů na divadelní trhák letošní sezóny – Je důležité míti Filipa. A sám autor Oscar Wilde se pouze geniálně usmívá a ví své…
A já s ním velmi rád souhlasím. Vždyť jen ten, kdo má skutečného „Filipa,“ může provozovat vlastní kavárnu a ráno si dopřát kávu se zákuskem upečeným dle starého rodinného receptu.
