Již více jak deset let vedeme s mým přítelem firmu, která se věnuje zejména vývoji počítačových her. Když si vzpomenu, jak jsme kdysi začínali, ani se mi nechce věřit – jak úspěšně jsme náš nápad zrealizovali a dokázali se prosadit. Z počátku jsme sedávali u mne v pokoji, celé dny “dusili” až na doraz dva starší počítače, a hromady věcí řešili pouze na koleně nebo na koberci… Objem spánku byl úměrný množství vypité vody a krabice od pizzy nám občas posloužily jako příruční šanony – hlavně na první faktury a upomínky.
Oba jsme se zuby-nehty bránili tomu, abychom se jednoho dne neproměnili na konfekčně ušitou firmu, která funguje a vydělává peníze podle předem určených a zažitých pravidel. Toužili jsme zejména po nezávislosti a tvořivé práci – která z nás tímto způsobem, bohužel rozhodně neudělá ctěné podnikatele v našem oboru… „Prostě marná lásky snaha.“ Uskutečňovalo se to téměř samo od sebe a až hrozivě samozřejmě. Měsíc co měsíc přicházely stálé zásadnější změny. Bylo potřeba nové spolupracovníky, nové stroje a také prostory. Zažitý mechanizmus spolehlivě zafungoval a nebylo proti němu obrany.
Bobtnající posádka firmy se tak nevyhnutelně začala dělit na dvě velké skupiny – na developery a publishery. Ti první samotnou hru vyvíjejí a ručí hlavou za její parametry, kvalitu a především hratelnost. Druhá skupina zodpovídá za prodej, marketing a za celé to „divadelní představení“ kolem právě vydávaného, ještě horkého titulu. Jinak řečeno – developeři jsou pracovníci na strojích a publisheři jejich zázemí v oblecích. Všechnu tuto vnitrofiremní evoluci urychlila obchodní dohoda se společností na druhé straně Atlantiku, která pro nás znamenala jistotu, ale rovněž také zásadní změny. Období jednoho pokoje, práce na koleně a krabic od pizzy skončily.
Promiňte, pokud si nyní najdete trochu času, mohu vás – alespoň v krátkosti – zasvětit do postupu, jak se vlastně taková počítačová hra rodí, hmm? Vždyť se nakonec nejedná o nic tajného, ba ani tajemného, ale spíše o podnětné, zajímavé a tvořivé informace.
Sotva to někoho překvapí, ale vždy na samotném začátku je nápad – postačí pár slov či řádků. Co je ale mnohem podstatnější, že to musí být dobrý nápad, nakonec jako vždy při každé tvořivé práci. Když se vybraná a daného problému znalá parta lidí shodne, že by to stálo za pokus, následuje fáze dlouhého sezení. Na původní nápad se nabalují další, rozvíjí se a narůstá, až se začnou rýsovat první samostatné celky a první ukázky toho, čeho by se dalo s tímto materiálem v právě vyvíjené hře dosáhnout. Těmto ukázkám říkáme prototypy.
Nejdůležitější a nejcennější postavou této důležité fáze je herní designér, který celý projekt diriguje a dává mu originální tvář. Bez prototypu se prostě nikam dál nedostanete. Může mít podobu grafiky, nebo se jedná o technologické ukázky toho, co a jak budou vymyšlení hrdinové dělat, jak bude fungovat samotné ovládání hry apod. Prototypy jsou zkrátka zásadní součástí plánování celé hry. Alchymie plánování spočívá i v tom, že musí umožnit dokonalou přípravu na výrobu. V okamžiku, kdy jsou všechny plány hotové – začíná vlastní výroba čili produkce.
Prvním cílem produkce je tzv. Alfa verze, což je něco jako základní kostra hry. Obsahuje všechny úrovně (levely), hlavní postavy a postavičky, důležité předměty. Měla by již plně fungovat většina herních mechanik tak, že si již tuto hru může nějaký nedočkavec zahrát. Beta verze představuje fázi, kdy již je hra plně funkční, i když i zde se ještě mohou vyskytnout chyby a sem-tam nějaké “nášlapné miny.” Tyto “kotrmelce” musí odstranit a vychytat spolupracovnice či spolupracovníci s titulem – tester. Laicky řečeno – hrají si, baví se a hledají nedostatky, problémy, nelogičnosti a různé kosmetické omyly. Řeknu vám, že to vůbec není žádná hračka – frčet den co den jako tester – ale bez jejich přispění a dřiny za počítačem není vůbec myslitelné pustit nový titul na trh.
Jakmile je tato velmi těžká role testera u konce, může se konečně odstartovat Fin finále, které je označováno jako postprodukce. Zde se vše doladí, naleští a odsouhlasí. Bývá zvykem mluvit o Zlaté verzi hry, tedy o produktu, který se již lisuje na daný nosič, balí a odesílá k distribuci.
Je také pravdou, že se sem-tam přihodí, že v konečné hře – lákavě ležících v regálech – se objeví zapomenuté hrozivé kopance. V těchto případech je potřebné vydat tzv. Patch – což je jakási záplata. Jedná se o mini program, který chyby odstraní a hru opraví. V případě, že jsme skutečně dobří a hra se líbí, vydáváme data-disk, což můžeme zjednodušeně označit za rozšíření obsahu – včetně přidání různých nových postav, překážek nebo jiného menšího překvapení. Nu, ale ještě je tu slovo pokračování s velkým P. Tento krok představuje sen každého vývojáře. Na trh se uvolňuje pouze v tom případě, že se podařilo vytvořit bestseller, proto fanoušci dostávají pořádný příděl nových nápadů, postav a dalších herních vychytávek.
Pokud se nyní rozpačitě usmějete, máte absolutní pravdu, to je vlastně vše! Za těmito poněkud chaotickými řádky se ale skrývá nekonečné moře času, kupa práce a stohy nervů. Pokud se ale zadaří, tu radost vám žádné peníze nevyváží.
Toto štěstí naší firmu navštívilo nedávno a byl to zážitek, který nelze popsat, neboť to ani neumím. Zkrátka naše hra na trhu zabodovala. Důsledky tohoto štěstí měly ty nejrůznější podoby. Peníze na účtech, další velké plány, několik nových spolupracovníků a zejména – nutnost nového officu a jeho interiérová přeměna..
Po zvážení všech pro a proti, se naštěstí ukázalo, že stěhování na jinou adresu je bezpředmětné, neboť k řešení se nabízí přeskupení vedlejší místnosti a stavebně vše šikovně sjednotit. Složitější ale bylo, jak doladit takto získané prostory, aby adekvátně působily vůči firmě, jejímu charakteru a hlavně vůči nám samotným. Bez mučení se přiznávám, že se raději pustím do nové náročné hry, než-li zvažovat co a jak učinit s prázdným a nevyužitým interiérem.
Zapátrali jsme v našich kontaktech, oslovili pár známých a hle, byl na světě tip, který by nás mohl zbavit tohoto nelehkého úkolu. Setkali jsme se tedy s paní Pavlínou Lipkovou z firmy ORIGINE INTERIER DESIGN, návrhy kanceláří Brno, realizace interiérů. Jsme profesionálové a již po pár minutách nám bylo jasné, že mluvíme rovněž se ženou – profesionálkou, která je dokonale připravena a ví co, a jak nám navrhne. Toto zjištění celou situaci velice zjednodušilo a poměrně rychle jsme se propracovali k finálnímu konceptu a konečným plánům, jak naše firemní prostory změnit.
Dodávám ještě malou poznámku k následujícím myšlenkám. Nově získané prostory pro naše budoucí záměry nabraly na velikosti, a dle mého skromného úsudku byly téměř obrovské. Tento fakt rovněž konstatovala paní Lipková, ale ohníčky v jejích očích dávaly tušit, že se na svěřenou práci více jak těší. Zadání nemělo žádné dramatické limity ani žádné velké oči. Hlavně jsme chtěli získat světlý a vzdušný prostor, který bude vzdáleně připomínat centrálu za Atlantikem, takže se vlastně jednalo o takový mix – trochu klasiky, trochu moderny a raději méně extravagance.
Rozhodování o předem vybraných barvách a materiálech nebylo vůbec nic jednoduchého. Byli jsme si vědomi, že se jedná o výsledek, který bude naši společnost nejen reprezentovat, ale rovněž pomáhat zaměstnancům a nám osobně. Vyznívá to často jako banalita nebo fráze, ale adekvátně zvolené a dokonale vyladěné pracovní prostředí je skutečně klíčovým prvkem všech odvedených výkonů, celkové spokojenosti a každodenní chuti posouvat firemní a osobní limity.
Nakonec jsme dali „zelenou“ bílé barvě v kombinaci s dřevěnými prvky. S nikým jsem o tom nemluvil, ale na rozhodnutí o tomto řešení mne vlastně přivedl maličký – podvědomě odhalený prvek osobní nostalgie. Při prvních skicách a úvahách mne ještě nic nenapadlo, ale časem to samo svitlo. Vždyť přece nábytek v mém klukovském pokoji – v domě mých rodičů byl rovněž kombinací dřeva a bílé barvy. Tehdy se těch pár skříněk, stůl a jednoduchá šatní skříň honosilo prapodivným názvem – studentský pokoj, který ve mě vyvolával pocity předčasné dospělosti – vzhledem k přikázané povinnosti vzorně nejen ustlat postel, ale také pečlivě uklízet.
Tedy OK – takže bílá a dřevěné prvky. Paní Lipková k této ušlechtilé dvojici přidala ještě dva motivy – kvádr a kostku. Tato geometrická tělesa se v nejrůznějších podobách prolínají každou místností a tvoří myšlenkový skelet přeměněného interiéru. Na první pohled to možná u někoho vyvolá neurčitý pocit, že té bílé barvy je tady jaksi příliš mnoho. Jistě, to nelze zpochybnit, ale hlavní myšlenka či idea spočívá v tom, že bílá od nepaměti symbolizuje začátek, ideály a vysoké hodnoty.
Bílá barva se dá rovněž vnímat jako symbol čistého listu papíru, který člověk touží zaplnit prvním slovem, první skicou a prvním nápadem. Spoléhali jsme na paní Lipkovou, že dualitu dřeva s bílou dokonale skloubí a vyváží k plné spokojenosti. Dnes velmi rád dodávám – nezklamali jsme se!
Podlaha – autorka zvolila trochu nečekané extravagance, která ale vůbec nevybočuje z linie konceptu. Použila opět bílou, která je při tom na celé své ploše lesklá a nevšedně působivá. Smáli jsme se – to když nad tímto nápadem kdosi hlesnul, že chlapi stejně tak či onak chodí k počítačům v bačkorách, takže s údržbou lesklé podlahy žádný problém nebude…
Po dokončení jsme paní Lipkové dali za pravdu. Interiér díky této bílé ploše vyrostl, zkrásněl a celý prostor naší firmy se posunul o full level výše. Myslím si, že je třeba doplnit, že laminátová podlaha je velmi odolná a dle slov šéfa facility managementu, bude údržba bezproblémová. Je mi to jasné – za vším hledej bačkory.
Přítomnost velkých oken a světlé podlahy přivedla paní designérku ke skvělé myšlence – na stěny vybere šedý odstín, což v konečném důsledku prostory nečekaně zútulnilo. Šedá barva totiž vždy nechává vyniknout bílé a náš nábytek s dřevěným dekorem a bílou barvou to jen potvrdil. Doslova ze svého místa „vyskočil“ a nahlas o sobě dává vědět.
Stěny se staly kromě jiného místem, kde byly zavěšeny některé ze skříněk, což zapříčinilo nejen to, že bylo najednou více místa na podlaze, ale že byla rozbita souvislá plocha stěn novými prvky. Stačí pouze trošku fantazie a některé ze skříněk náhle vypadají jako avantgardní minimalistické obrazy, které svěže proměňují jednolitý rytmus šedé. Samozřejmě, že každá ze zavěšených částí nábytku se plně využívá a je plně funkční.
Nábytek v kombinaci dřeva a bílé barvy se prolíná celým prostorem firmy a vytváří tak jednolitou myšlenku a identitu. Za zmínku také stojí skutečnost, že několik skříněk má skleněná dvířka – tato zdánlivá maličkost však uvolňuje prostor daného místa a zároveň směruje světlo i z jiných úhlů.
Pokud mluvíme o ladění – paní Lipková ve svém konceptu přemýšlela v mnohem širší perspektivě. Samozřejmě, že doladila k dokonalosti obě velké místnosti, které tvoří prostor našeho officu. Oddělila je stěnou vytvořenou jako důmyslná kombinace mléčného skla a dřevěných desek, přičemž desky mají stejný odstín jako samotný nábytek.
Pracovní stoly, za kterými se všechno v naší firmě narodí mají podlouhlý, celkově prostý a nenucený tvar. Identická – simple – je i stěna, která odděluje pracovní plochy stolů s dekorem již použitého dřeva. Židle dostaly velmi ladné a působivé křivky, tvarované z chromované oceli se sněhobílými opěrkami a sedáky.
Vždy důležitý rébus dostatečného přílivu světla a jeho zdrojů se nám ve spolupráci s paní Lipkovou podařilo vyřešit bez větších problémů. Svítidla tvarově korespondují s již použitými geometrickými tělesy, tedy s kostkou a kvádrem. Na stropě připomínají futuristické běloskvoucí boxy, které celou plochu skvěle rytmizují, dělí a udržují v příjemně naladěném napětí. Každý, kdo se u nich zastavil, nezůstal pod jejich světlem chladný a věnoval jim upřímná slova chvály.
A nyní přišel čas také na jiné názory, než-li pouze na ty moje. Těsně před dokončením jsme shodou okolností měli – vzácnou zaoceánskou návštěvu. Je samozřejmé, že k ní patřila i prohlídka nových prostor firmy. Reakce byla vcelku jednoznačná a pro naší společnost plná uznání. Nebudu opakovat slova ani přirovnání, které jsme slyšeli, spíše upozorním na malý detail, který zřejmě vypovídá o všem. Až při kávě náš host s úsměvem poznamenal , že kdyby za okny neviděl jednoznačné signály toho, že je právě na Moravě, tak vlastní interiér by jej nenechal na pochybách, že je doma ve Státech. Schválně jsem se podíval z okna a na jednom z billboardů některé z domácích cestovních agentur jsem si přečetl obrovský nápis – Vítejte na Moravě, přátelé!
