Budoirové focení jsem dostala jako dárek ke čtyřicetinám. V první fázi jsem si klepala na čelo, protože jsem žila s pocitem, že po třech dětech bych se měla, stejně jako na pláži, odhalovat maximálně do neoprenu, od krku ke kolenům. Jedním z požadavků fotografa ovšem bylo, abych se vydala pro sexy prádlo, zamyslela se nad tím, jaký župánek a styl mě nejvíc vystihuje. Prádlo z Marks&Spencer, které už od pohledu hlásá, že pohodlí je tím, po čem toužím? Že bych se měla obléknout do krajkové pěny a ještě v ní pózovat a tvářit se nenuceně? Nikdy!
O pár dní později jsem ovšem podlehla a vyzbrojena kousky z Agent Provocateur, Etam a dalších butiků, jsem dorazila na focení. A mezi dveřmi atelierů hlásila, že se tedy svléknu jen tak maličko… Během líčení, které se podobalo hodinové terapii u psychologa, jsem zjistila, že jsem vlastně kočka, že mám krásné vlasy, obočí i řasy, probraly jsme vztahy a já si uvědomila, že stejně „polonahou“, jako mě uvidí fotografka v ateliéru, mě vídají cizí lidé na plážích, a že je to tedy vlastně jedno. Taky že ano. A na focení jsem se začala těšit.
Pozor ale, focení nespočívá v tom, že si lehnete na sofa v prádle a je hotovo. Během něj musíte poslouchat příkazy odbornic, vytahovat bradu do neuvěřitelných výšin, stočit nohy pod sebe a tvářit se nenuceně… Rozhodně ani jedna z póz nebyla tak nenucených, abych si řekla: „Ano, tohle je moje pozice, v té odpočívám doma.“ A pak mi došlo, že o to přece nejde. Jde o fotky a odbornice na ně přesně ví, kdy povytáhnout bradu, aby zmizela ta druhá, kdy natočit stehno tak, aby vypadalo i bez retuší opticky delší a proč mají při budoárovém focení smysl pootevřená ústa – jako byste právě dojídala zmrzlinu.
Při pózování jsem si navíc uvědomila několik věcí:
1. Ve svém věku bych se za své tělo stydět neměla, lepší už to stejně nebude. Navíc mi docela dlouho slouží, tak proč se na něj nepodívat pro jednou pochvalně a ne kritickým zrakem pubertální dcery?
2. I když od dětství slýchávám, že prsa mám po tatínkovi – což není myšleno nijak hezky, teprve teď jsem se dozvěděla, že dekolt mám fotogenický… A řekněme si na rovinu, dost mě to potěšilo…
3. Fotografie mám nádherné. I když je asi nikde ukazovat nebudu, já jsem na ně hrdá, dělají mi radost a jsou důkazem, že teprve ve středním věku může být žena opravdu krásná. Fotografie totiž nemají odrážet jen luxusní tělíčko, ale také ducha. Což v atelieru zvládli na jedničku. Na snímcích jsem já, a budu se muset se sebou seznámit… Mrknout na sebe pod jiným úhlem pohledu.
4. Ano, hlavním přínosem těchto fotografií pro mne nebylo to, že mám sexy dárek pro partnera. Především mi celý proces vzniku i finální výsledek, daly jasné poselství, že jsem kočka. Sebevědomá kočka. A jakmile o sobě začnu pochybovat, půjdu se podívat na výsledek svého boudoirového focení a vysvětlím si, že není proč.
Už jen pro výše uvedené stojí, abyste se na boudoirové focení objednala i vy. Nikde jinde vám totiž podobné konsekvence nedocvaknou! Více na www.fotoprome.cz
PS: A taky – zamilovala jsem se do krajkového prádla. Odříkat se ho jen proto, že není praktické, je největší nesmysl, který jsem posledních dvacet let dělala. Už se tak ale nikdy nestane!
